Dva roky po povodni 2002

Nesporně nejhorší co Zbraslav v posledních desetiletích potkalo jsou povodně. Poslední velmi dramatické s velkými škodami byly v roce 2013. Nicméně mnohem horší byl rok 2002. Chtělo by se říci, že to je pro člověka nejhorší zážitek, když má Zbraslav na starosti v době povodní, ale rouhal bych se, protože si nelze představit co to znamená pro ty, kteří přišli o všechno. Tímto chceme, připomenou výstavu, která dokumentuje úžasnou schopnost lidí se vzepřít a vše v krátké době znovu vybudovat.

Dva roku po povodni

Nápad zrealizovat výstavu, kterou si za několik okamžiků prohlédnete, vznikl na počátku roku 2004, když jsme třídili fotografický archiv Zbraslavských novin. Tehdy jsme narazili na stovky fotografií, které vznikly v srpnu 2002, když hladina Vltavy každou hodinu stoupala a dalo se jen nečinně přihlížet či fotografovat. Další část materiálů vznikla, když voda opadla a naopak bylo třeba každé pomocné ruky. Pochopitelně jsme ji podali i my, ale současně jsme se snažili plnit i dokumentární povinnosti. Věřte, leckdy to bylo velmi těžké. Třetí část výstavy byla doplněna s odstupem dvou let, kdy se následky ničivých povodní hledaly jen velmi obtížně. Mnozí to považují za samozřejmost. I proto vznikla tato výstava. Výstava, jejíž další smysl se ukázal v nedávných dnech, kdy se stále častěji diskutovalo o smyslu a účelnosti protipovodňové ochrany Zbraslavi. Věříme, že každý, kdo se podívá, jak to na Zbraslavi vypadalo v létě 2002, pochopí, že rezignovat na snahu chránit území Zbraslavi před povodní, nelze.

Děkujeme Jana Pokornému za zapůjčení fotografií z druhého břehu, které vznikly v době, kdy z poloostrova Zbraslav nevedlo mnoho cest. Dík patří i Městské části Praha - Zbraslav, která vznik expozice významně podpořila.

Aleš Háněl a Karel Tejkal

Pár ilustračních srovnávacích fotografií z výstavy v roce 2004

Jak výstava vznikala

Materiály, které v Městském domě vystavujeme, vznikly ve třech zcela odlišných etapách. Ta první byla v polovině srpna 2002. Všichni jsem fascinovaně chodili po Zbraslavi a nikdo si nedokázal plně uvědomit, co se vlastně děje. A tak jsme fotografovali, jak voda stoupá a stoupá a zaplavuje i místa, která by nikdo ještě před týdnem netipoval ani ve snu. Každá fotografie, která vznikla v té době, je unikátem. Jistě i proto, že snad již nikdy nebude příležitost žádnou podobnou nafotit.

Druhá etapa byla bezpochyby nejkritičtější. Bylo to v době, kdy se Vltava vrátila do svého koryta a všude, v jejím nedávném řečišti, zůstalo vše, co přinesla. Nánosy bahna, kontejnery, plné i prázdné barely, haldy dříví i dětské hračky. Zatímco fotografovat v době stoupající hladiny nebylo ničím neobvyklým, mnozí se snažili zaznamenat neobvyklý úkaz, fotit v době, kdy všichni ochotní pomáhali, to se neslušelo. Protože i řada našich kamarádů byla ničivou povodní zasažena, též jsme několik dní pomáhali s likvidací následků. Snad i proto si dokážeme představit malinký zlomek toho, co prožili ti, kteří přišli úplně o všechno. Na vlastní kůži jsme zažili, jaké to je, vyhazovat do kontejneru alba rodinných fotografii, videokazety se záběry dětí či nejoblíbenější šaty. Pro nás to přitom byly úplně cizí věci... Fotografovat tyto emotivní momenty nebylo snadné. Drahá technika si nerozuměla se zablácenými rukavicemi, ale hlavně nějak jsme neměli žaludek dokumentovat lidské zoufalství a beznaděj. Několik záběrů sice vzniklo, ale rozhodně nepatří do výstavních prostor. A to nakonec určilo směr naší výstavy. Není o lidských osudech, příbězích, ale o místech a situacích.

Proto vznikla třetí etapa fotografií, které se pořizovaly nejradostněji. Nikde žádná voda, nikde bláto, nemuseli jsme se stydět a maskovat objektiv před těmi, který se momentálně zhroutil svět. Mohli jsme fotografovat nový domek v místech, kde jsme před dvěmi roky vytrhávali promočenou podlahu. Aleš mohl riskovat život, aby uprostřed silnice vyfotil pohled k zámku z míst, kde jsme předloni stáli uprostřed ker asfaltu. Nešlo nám o milimetrově přesné srovnávací fotografie. Hlavním cílem vzniku našich fotografií bylo zaznamenat Zbraslav, jak vypadal v létě 2002 a o dva roky později. Třeba tak jednou dojde na slova místostarosty Filipa Touška: "To je hodně zajímavé, sám už jsme pomalu zapomenul, jak to během povodní vypadalo, ale počkejte, jaká to bude výstava za 20 let."

Aleš Háněl a Karel Tejkal

Cena vystavených fotografií je v jejich autentičnosti, surovosti a nevyumělkovanosti. Mnohé mi připomínají záběry válečných zpravodajů. Nejde o výstavu dokonalých a dlouhé hodiny promýšlených a připravovaných záběrů. K vidění jsou záběry, které vznikaly ve chvatu a stresu. A v tom je jejich krása. Prezentovaný soubor fotografií přináší unikátní svědectví o povodni, která postihla Zbraslav. Je dobře, že si někdo dal čas a práci s tím, aby vybral nejzdařilejší záběry, dofotil k nim srovnání a výsledek předložil veřejnosti. Výsledek jistě stojí za shlédnutí 

Milan Šára - umělecký fotograf